Jsem ve výcviku Nedirektivní terapie hrou a od ledna 2024 přijímám nové dětské klienty 3-8 let do terapie. Cena terapie v rámci výcviku je 600Kč / 45 minut. Pracuji pod pravidelným supervizním vedením zkušené terapeutky Jany Kovařovicové. 

Terapie hrou pomáha dětem s emocionálními výkyvy, sociálně hůře začleněným dětem, s poruchami chování, s poruchami vztahové vazby, s psychosomatickými a jinými problémy.

Nedirektivní terapie hrou je dnes již zavedená metoda využívající léčebný potenciál hry. Děti si hrají  a tím se léčí. Že to zní neuvěřitelně? Možná, ale funguje to! Děti se v rámci hry vyrovnávají se svými zážitky, zpracovávají své příjemné i nepříjemné zážitky, zkouší si nové vzorce chování a vstupují do nových rolí, odhalují a prozkoumávají své nitro, své potřeby, svá přání, budují svůj vztah k sobě a ke světu.
My dospělí své pocity a prožitky uchopujeme nejčastěji slovy.  Všichni denně zažíváme, jak je obtížné převést komplexní vnitřní svět do slov. Hra umožňuje vyjádřit se na symbolické rovině. Zde slova nejsou nutná. Zjednodušeně se dá říci, že se v herničce hračky používají jako slova a hra je řečí dítěte. Dětem jsou při terapii hrou poskytnuty pečlivě vybrané hračky, které jim umožňují vyjádřit se. Když děti mohou projevovat své pocity ve společnosti vyškoleného terapeuta, který jim rozumí a přijímá je bez jakéhokoli hodnocení, začínají se cítit lépe. Jako rodiče jste pravděpodobně zažili to samé – když vás něco trápilo nebo znepokojovalo a řekli jste to někomu, komu na vás skutečně záleželo a porozuměl vám, už jen to vám pomohlo cítit se lépe a snadněji pak zvládnout daný problém. Něco podobného umožňuje dětem terapie hrou. Mohou použít víly a prince, laně a dinosaury nebo třeba hlasitý kulomet na sdělení toho, co si myslí, co cítí a co je trápí.
Ve hře se může realita nejen vyjádřit, ale také přetvářet a to je jeden z dalších úzdravných a nosných aspektů hry. K žádoucím změnám nedochází pod vnějším tlakem, ale na základě vnitřního růstu samotného dětěte. Terapeut na dítě nikdy nespěchá, nechává dítěti tolik času, kolik potřebuje. Také mu nevnucuje aktivity, které ze svého pohledu považuje za vhodné, ale o podobě hry nechává rozhodnout samotné dítě. Terapeut vytváří optimální podmínky pro seberozvoj dítěte a podporuje sebeúzdravné mechanismy skryté v každém dítěti.
Terapeut má možnost zažívat svět dítěte a aktivně s ním sdílet situace, které jej přivedly do terapie. Dává mu důležitou zpětnou vazbu o jeho prožívání, povzbuzuje jej ke svobodnému projevu bez vlastních komentářů a interpretací. V herně se dítě učí zvládat reálné životní situace. Využívá k tomu svých přirozených daností a vnitřních zdrojů, učí se vnitřní seberegulaci a sebekontrole.
Pozitivní efekt lze vysledovat nejen díky vymizení symptomů, kvůli kterým byla pomoc vyhledána, ale také ve zlepšení sociálního zařazení dítěte a rozvoji jeho celkového včetně kognitivního potenciálu.
Nedirektivní terapie hrou je “aplikací” pro děti humanisticky orientovaného psychoterapeutického směru Person Centered Approach, který založil americký psycholog a psychoterapeut Carl Rogers (1902-1987). Tento přístup rozpracovala do podoby Nedirektivní terapie hrou Virginie Axline (1911-1988), která formulovala její základní principy.

Potřebuje moje dítě terapii?

Pokud vašemu dítěti učitel, dětský psycholog, dětský psychiatr nebo sociální pracovnice doporučili systematickou individuální psychoterapii a je mu mezi třemi a jedenácti lety, pak je terapie hrou dobrou volbou. Rodiče oceňují, že dítě se v absolutní většině případů do herničky těší, takže odpadá používání nepříjemných přesvědčovacích či donucovacích prostředků. Rychlé zlepšení lze očekávat u úzkostných dětí. U dětí, které si nevěří a u dětí, které mají potíže s regulací či vyjadřováním emocí. Rychle se zmírňují či zcela ustupují také psychogenní bolesti hlavy či bříška, astma, sekundární enuréza či enkopréza a tiky. U dětí je duše a tělo daleko více propojeno než u dospělých, proto častěji své pocity komunikují tělesnými symptomy a hra je pro ně možností, jak zdravěji sdělit a zpracovat své trápení. Terapie hrou je také vhodná jako podpůrná psychoterapie v obtížných životních obdobích dítěte či celé rodiny (prožité trauma, rozvod rodičů, střídává péče, vážné onemocnění nebo úmrtí důležitého blízkého, ale třeba i jen narození mladšího sourozence či stěhování). Některé děti jsou zranitelnější a potřebují více podpory než jiné. Chlapci ve srovnání s dívkami dávají svou nespokojenost a zoufalství častěji najevo zlobením. Pro některé z nich je terapie hrou také vhodná, pro jiné je ale vhodnější jiný typ péče – jaký typ péče je nejvhodnější pro vaše dítě probereme při vstupním pohovoru.

Kolik setkání bude potřeba?

Tak odpověď na tuto otázku budeme hledat všichni společně – terapeut, rodič i dítě. Moje zkušenost je, že minimální počet nutný k nastolení žádoucí změny a její stabilizaci je 12 setkání. Prvních pět setkání se zdánlivě nic neděje, změna se teprve připravuje. Po pěti setkáních většinou dojde k prvním změnám, ovšem potřebujeme ještě dalších několik setkání ke stabilizaci změn a jejich zažití. Poslední tři setkání se společně s dítětem věnujeme ukončování terapie a loučení. Často pak děti přijdou s dalšími tématy, které si potřebují vyřešit a které odkládaly. Ovšem děti s dlouhodobými problémy, s psychiatrickou diagnózou, minimálním zázemím potřebují více času a někdy i celý školní rok, než je s klidným svědomím mohu vypustit do světa. Od té doby, co pracuji se zdravější populací, jsem mile překvapena častým zlepšením po velmi krátkém čase.

Co byste o terapii měli říci dítěti?
Obecně můžete svému dítěti říci, že jednou týdně si bude chodit hrát za paní terapeutkou do speciální herničky se spoustou zajimavých hraček.

Já zastávám zásadu otevřenosti a pravdivosti. Když se vaše dítě bojí tmy, řekněte mu, že bude chodit na terapii, aby se stalo odvážnější. Když dělá hysterické scény kvůli každé maličkosti, řekněte mu, že mu chceme pomoci, aby získalo kontrolu nad svými emocemi. Když ubližuje sourozenci, tak si bude chodit hrát, aby se naučilo zvládat bráchovy provokace. Zkrátka řekněte, že ho odvedete za někým, kdo mu pomůže s jeho potížemi. Nezdůrazňujte ovšem patologii, dítě nezahanbujte, ale fakt, že mu chcete pomoci a že vám na něm záleží.

Jak terapie hrou prakticky probíhá?

Po prvním setkání s rodiči bude prostor herny již jen vašeho dítěte. Prosím nevstupujte bez vyzvání dovnitř. Pokud se dítě ostýchá vejít donitř, nevadí, dejte mu čas se osmělit, neslibujte odměny či netlačte. Budu se snažit ho na vstup do herny naladit a usnadnit mu ho.
Terapie samotná trvá 45 minut, v odůvodněných případech kratší dobu. Potřebujete-li mi sdělit nějakou významnou událost, kterou bych měla na terapii s dítětem vědět, napište mi ji SMS či emailem předem (ideálně den před). Jinak po 5 setkáním s dítětem se setkáme opět spolu a probereme směřování terapie a situaci doma. Platby za terapii si domluvíme při prvním setkání, ideální je platba online předem, ať neubíráme čas dítěti organizačními záležitostmi.

Co udělat před každou terapií?

Chceme, aby dítě nic nerušilo a mohlo si v klidu hrát, proto je vhodné, aby si předem zašlo na toaletu, nemělo hlad, žízeň, nebylo unavené či těsně po nějakém bolestivém zákroku. Pozor – při hře se dítě pravděpodobně zašpiní či zamokří (k dispozici má písek, vodu, barvy), proto doporučuji dát dítěti starší oblečení, u kterého vás nebude mrzet, když se zničí. Rozhodně terapeutickému procesu nepomůže, když dítěti, sotva vyleze z herničky, vyčtete, že se umazalo. Také své dítě ujistěte, že na něj budete čekat v čekárně. Během prvních setkání vás poprosím, abyste po celou dobu byli v čekárně, vybavte se tedy knihou, notebookem, aby vám čekání rychle uběhlo (wifi není k dispozici).

Po terapii

Vyhýbejte se otázkám typu: co jsi dneska dělal, jaké to bylo a už vůbec ne: byl jsi hodný? Úplně stačí, když se přivítáte slovy: „Ahoj, můžeme domů?“ Když se dítě samo rozhodne hovořit o zážitcích z herny, pozorně jej poslouchejte, třeba budete mile překvapeni tím, co se dozvíte. Někdy si dítě vezme domů obrázek, který vytvořilo. Místo vychvalování obrázku zkuste jednoduše popsat, co vidíte – např. „použil jsi různé barvy, vidím hnědou, zelenou a nahoře hodně modré“, případně: „vidím, že jsi nakreslil tři lidi“ tím přirozeně navážete na započatou terapeutickou práci.

Převzato a volně upraveno z webu https://detsky-psychoterapeut.cz/ a http://terapiahrou.sk/

Máte doma předškoláka? Čeká Vás v lednu – únoru zápis do základní školy?
Ptáte se, co by měli umět a zvládat?
Zda jsou na školu připraveni či dáte rok odklad a na co se do září zaměřit?
Od půlky ledna do půlky února musí všechny děti, které dovrší k 31. srpnu 2016 šesti let věku, přijít k zápisu do základní školy. Zápis vypadá v každé škole jinak, většinou si učitelky děti také trochu vyzkouší – např. v kresbě, v rozlišování barev a dalších znalostech, orientace v prostoru, v početních dovednostech.

Důležitá je výslovnost dítěte, zda již vyslovuje správně všechny hlásky. Pokud Váš syn/dcera špatně vyslovuje některé hlásky (často R-Ř, ale i S-C-Z), dostanete doporučení k návštěvě logopeda, abyste měli možnost ještě do září výslovnost dopilovat. Správná výslovnost souvisí také se sluchovým rozlišováním hlásek, které žák potřebuje pro čtení-psaní. Předškolák by měl rozeznat odlišně znějící slova (kosa-koza, nos-kos), určit první hlásku slova a zčásti též další hlásky ve slově, vytleskat slabiky slov (rozlišit rytmicitu slov), vymyslet základní rýmující se slova.

Tip: ptejte se na první hlásku ve slově – začněte jednoduššími slovy začínající na snazší hlásku (buben, pes, les, máma, houba, koza), těžší shluky hlásek nechte na později (strom, kladivo, smetana, prskavky). Zkuste, zda slyší ve slově určitou hlásku (je ve slově houba b, ve slově pes s, ve slově lokomotiva m). Se zkušenějšími lze zkusit hrát slovní fotbal na hlásky či na slabiky (rodiče musí volit vhodná slova), hledat poslední hlásku ve slově, hrát na marťany (co to je za slovo? p-e-s, p-y-t-e-l), vymýšlet slova na určitou hlásku.

Důležitou oblastí je jemná motorika a grafomotorika. Tyto dovednosti se promítnou do psaní v první třídě a následně pak v dalších ročnících ve všech předmětech. Podporujte činnosti jako je stříhání, navlékání, tvoření s různými materiály, prostě různé činnosti využívající jemnou práci prstů a špetkový úchop (i držení lžíce při jídle). Podporujte kreslení v různých formách. V předškolním věku je potřeba uvolnit celou ruku, od ramene, přes loket až k zápěstí a prstům. V tom pomůže kresba na větší formáty papíru, na tabuli, do písku, mouky, uvolňovací cviky (např. jednotažky). Kreslete klidně štětcem, prstem, voskovkou, fixou. Lepší jsou nástroje, které bez velkého tlaku dělají výraznou stopu. Cílem je uvolněná procvičená ruka, kterou žák zvládne plynulé tahy, bez zastavování a zadrhávání ve různých směrech (psací písmo je plné smyček a zátrhů) i v menším rozměru. Nejpodstatnější je zautomatizovaný správný úchop tužky a sezení při práci. A to jde docílit jen praxí. Podrobnější informace najdete také zde: uchop-psaciho-nacini, sezeni-pri-psani a jednotažky a různé grafomotorické listy – pár k inspiraci zde.

Předškoláci by měli umět najít rozdíly mezi obrázky (viz běžné dětské časopisy, pár příkladů k inspiraci zde), pamatovat si 5-7 schovaných obrázků (např. v pexesu), soustředit se na práci s detaily na obrázku a u práce hlavně vydržet. Umí Váš syn/dcera minimálně početní řadu do 10, poznat číslice do 5 a přičítat, odčítat prvky do 6 s podporou prstů či předmětů? Zná pořadové číslice do 5? Zná dny v týdnu?

Důležitá je také emoční a sociální zralost a motivace k práci. Nejistota dítěte, větší emotivnost, obtíže s adaptací ve kolektivu a bez rodičů mohou být také důvodem ke zvažování připravenosti na školu. Také větší nemocnost dítěte či zdravotní obtíže jsou faktorem, který je třeba zvážit. Vše je na Vás, rodičích. Jak své dítko znáte.

Pokud některé z popsaných dovedností Váš syn/dcera ještě neovládá, nevadí. Půl roku do počátku září je v předškolním věku dlouhá doba a nacvičit lze mnohé. Navíc můžete také zvážit prodloužení předškolního období o rok odkladem školní docházky. V tom případě musíte do května doložit základní škole doporučení školního poradenského zařízení (pedagogicko-psychologická poradna či speciálně pedagogické centrum) a pediatra.

Tak akorát.
Množství mléka, které novorozenec vypije, se mění každý den a mění se i v průběhu dne. Podstatné je, že miminko celkově přibývá a má dostatek pročůraných plínek (min 6 za den do 3.měsíce).
Zásadní je přikládat kdykoliv, když mimčo projeví zájem – probouzí se, otáčí hlavou, otevírá pusinku, „hledá pusou“, cumlá si ruce… Pláč je již pozdní projev hladu.
A přikládat nejlépe k oběma prsům – nechat u jednoho prsa, dokud z něj efektivně pije, a pak nabídnout i druhé. Pokud bude chtít, tak se přisaje, pokud bude již plné, tak se nepřisaje 🙂 Nebo jen zadudlá a pustí se…, nebo u prsa usne.

Množství mléka, které Vaše tělo produkuje, se upravuje na základě poptávky od miminka (či od Vás – odstříkávání). Podstatnou zprávou pro organismus je vyprázdněné prso… Množství se upravuje na základě poptávky do několika dnů (různé dle intenzity poptávky a fyziologie každého z nás…). Pro udržení tvorby mléka je podstatná doba noční ( v souvislosti s nočními hormony ), kdy je potřebné nedávat si dlouhé pauzy (5-6hod max.) a kojit. A to dle zkušených i po 1 roce věku miminka.

Použita struktura a informace z článků z: http://tozvladnem.webnode.cz/news/jak-na-prdiky/ a http://www.babyweb.cz/co-je-kojenecka-kolika-da-se-na-ni-vyzrat  a http://uporodnibaby.blogspot.cz/2008/07/baby-kolika-pro-mamku-baby-co-jsem.html

Některé vývojové etapy mají svá specifika. Je dobré tato specifika znát a počítat s nimi. Existuje však několik varovných signálů, které by rodiče neměli přehlédnout a začali je včas řešit.

Oblast vývoje řeči:

Řeč dětí má svá specifika a občas se každému rodiči nebo učiteli stává, že svému dítěti úplně přesně nerozumí nebo mu rozumí jenom on a ostatní okolí ne. Je to sice často roztomilé, ale správné to není a zůstat to takto nemůže….

Vady ve výslovnosti vznikají mnoha způsoby – může jít o genetickou dispozici, fyziologické dispozice, ale také nevhodný řečový vzor v rodině. Z výsledků mnoha studií je také  dokázán neblahý vliv častého a dlouhého vysedávání u počítače a sledování televize, zvláště animovaných seriálů, které jsou založeny na akčnosti a rychlosti, kdy dítě nemá šanci pochytit plynulý tok řeči.

Pravda je, že často  i  přes pečlivý vliv mnoha rodičů, kteří s dětmi tráví  dost času a snaží se dítěti zprostředkovat řečový vzor pomocí čtení knížek, zpěvem a rozhovory, se u mnoha dětí objeví vada výslovnosti.

 

Kdy tedy zajít k logopedovi:

 

Koktání v kterémkoli věku: Koktání může být ve vývoji i normální etapou. Děti často dělají vývojové skoky a může nastat situace, že dítě už toho chce sdělit spoustu, ale mluvidla ještě nejsou na takové úrovni, takže se zadrhávají (tzv. fyziologická koktavost). Nicméně s každou koktavostí běžte raději k logopedovi, nic tím určitě nezkazíte, zda se jedná o fyziologický jev nebo poruchu určí jedině odborník.

3 roky: dítě stále ještě nemluví a netvoří jednoduché základní věty. Tři roky jsou hranicí pro tzv. fyziologickou nemluvnost, pokud řeč nenaskočí do tří let sama, na nic nečekejte a zajděte k logopedovi.

4,5 roku: Pokud dítě komunikuje, rozumí, tvoří delší věty, vypráví, chápe časové souvislosti, hraje si s kamarády a umí je i pojmenovat, tak dříve s vadou výslovnosti k logopedovi nechoďte, do tohoto věku se upevňuje většina hlásek samovolně, takže je zbytečné s dítětem něco složitě nacvičovat a vyvozovat. V tomto věku zajděte k logopedovi, pokud je ve výslovnosti více vad. R a Ř v tomto věku ještě neřešte, na to je opravdu čas.  Takže pouze pokud dítě mluví opravdu špatně – špatné L, D-Ď, V,F… zaměňuje T za K a další výraznější odchylky. R a Ř řešte jenom pokud dítě „ráčkuje“, pokud místo R říká L je to v tomto věku úplně normální.

5/6 let: tj. poslední rok než půjde dítě do první třídy – v tuto dobu začněte řešit R a Ř, dítě má sice teoreticky vývojový čas do 7-mi let, ale bohužel na to nepamatuje začátek povinné  školní docházky, která startuje v šesti letech a do ZŠ by dítě mělo jít s čistou výslovností. Takže pokud mu v pěti letech nenaskočilo R a v pěti šesti Ř zajděte raději k logopedovi, abyste se vyhnuli školním problémům.

 

Lateralita:

V předškolním věku se lateralita vyvíjí a děti mohou používat střídavě levou i pravou ruku a přehazovat si tužku. Pokud toto přetrvává i v době, kdy se dítěti již blíží pátý rok, je potřeba zajít k odborníkovi, který určí typ laterality – tj. pravák nebo levák, případně může být u dítěte diagnostikována tzv. ambidextrie, což je nevyhraněnost. Ambidextrie v sobě potenciálně nese riziko specifických poruch učení, proto je dobré, aby rodiče před vstupem do ZŠ toto věděli a informovali i učitelku první třídy. Při vyšetření laterality se zkoumá i dominantní oko, které je také buď pravé nebo levé. Někdy dochází k tzv. zkřížené lateralitě – jiné dominantní oko než ruka. V tomto případě je dobré zajít na oční vyšetření, aby se vyloučila případná oční vada. Zkřížená lateralita v sobě také skrývá případné riziko poruch učení a je dobré se na to připravit.

 

Oblast socializace:  

Na případné odchylky většinou upozorní rodiče učitelky v mateřské škole. To, že se některé dítě nerado zapojuje do kolektivních činností a je spíše tiché a samostatné, je jistě normální. Ovšem pokud některé dítě odmítá jakýkoli kontakt, nehraje žádné námětové hry, výrazně se straní kolektivu, nesnese okolo sebe přítomnost dalších dětí nebo také vůbec neudrží oční kontakt, tak to už je značně alarmující projev, který je nutné v každém případě vyšetřit na odborném pracovišti.

 

Regrese:

Určitá regrese je v dětském věku normální jevem, pokud následuje po nějaké změně v rodinném životě, nejčastěji po narození mladšího sourozence. Pro rodiče je to často náročné období, protože samostatnost, na kterou byli u dítěte už zvyklí, je náhle pryč a dítě se chová jako o rok mladší a vyžaduje po rodičích spoustu pozornosti a asistence. Nicméně pokud se regrese objeví bez vnějšího důvodu nebo je pozvolná a dlouhodobější a opět na ní nejčastěji upozorní učitelky mateřské školy, je také nutné zjistit její příčinu a zajít s dítětem k odborníkovi.

 

Disociální nebo agresivní chování:

Děti se poperou, bouchnou, přetahují se o hračku, občas se kousnou nebo praští nějakou hračkou přímo po hlavě. Při tomto chování je jistě nutný zásah a korekce dospělé osoby, nicméně to patří k přirozenému chování a není to nic patologického. Problematičtějším se stává takové chování, které nerespektuje vůbec žádné hranice, to jsou děti, které nemají žádné přirozené zábrany a používají vždy svojí maximální sílu i na mladší spolužáky, nedovedou vůbec domyslet důsledky svého jednání. V takovém případě hovoříme o disociáním chování, což je chování, které se výrazně liší od chování dětí dané věkové kategorie a určitého sociokulturního prostředí. Většinou na takové chování upozorňují také učitelky v mateřské škole. Tady je opravdu nutné porozumět, jestli si „jenom“ stěžují na hůře zvladatelné a vysoce aktivní dítě nebo už mluví o opravdovém problému. Někteří rodiče tyto informace odbydou slovy, že všichni jsme se přece v dětství prali, že na tom není nic zvláštního. Prát se je normální, ale škrtit spolužáka už normální není. V takovém případě raději zajděte k odborníkovi, může se jednat o projev lehké mozkové dysfunkce a silné sociální nezralosti, která dítěti může značně zkomplikovat začátky školní docházky. Nebude umět správně vyhodnotit reakce spolužáků, nebude chápat humor a ironii a bude na vše reagovat zbytečnou agresí. Rovněž navštivte odborníka, pokud dítě úmyslně usmrtí zvíře (třeba křečka nebo morče), i toto je projev silné sociální nezralosti, který může signalizovat budoucí větší obtíže.

Doporučí-li Vám návštěvu odborného pracoviště učitelé Vašeho dítěte, berte jejich doporučení vážně a raději se objednejte. Lepší jít zbytečně na vyšetření než podcenit závažné příznaky, které se budou pak v pozdějším věku stále hůře odstraňovat. Kontakty ne pedagogicko-psychologické poradny Vám sdělí mateřská škola nebo praktický lékař. Jsou k dispozici samozřejmě i na internetu.

Autor článku: Zuzana Svobodová

Zdroj: www.jdemedoskoly.cz 

Použitá literatura:

Leskovjanská G.: Poruchy chování u dětí předškolního věku, Informatorium č.4/2010

Bartošová, B. a kol: Řečová výchova a poruchy komunikačního procesu, Služba škole MB, 2011

Zelinková, O.: Poruchy učení, Praha, Portál, 1994

Bednářová, J.; Šmardová, V.: Rozvoj grafomotoriky, Brno, Computer Press, 2006

Staženo 14.7.2013 z http://tozvladnem.webnode.cz/news/kdy-zajit-s-ditetem-k-psychologovi-/

Pro zvýšení tvorby mléka je možné jako podpůrný prvek přidat do stravy některé osvědčené bylinky. Obvykle jsou součástí kojících čajů, avšak v menším množství.
Pro zvýšení tvorby mléka může pomoci i používání samotných bylinek ve formě čajů z dané bylinky či konzumace samotné bylinky (s jogurtem, v jídle).
Jedná se o bylinky:

• Pískavice řecké seno
• Benedikt lékařský
• Jestřabina

Lze je sehnat v prodejnách bylin, dělá je např. firma Grešík (objednání i do lékáren) či Koreni.cz. Také je  možné je pořídit jako tobolky, kapky – viz Mamilla.cz – 10% slevový kód na nákup bylinek na Mamilla.cz jest „SX12“ či můžete nakupovat též na Swanson.
Některým maminkám stačí laktační čaje, které obsahují další prospěšné bylinky. Jiné potřebují tyto bylinky ve větší koncentraci (doporučuje se např. u pískavice takové množství až je mamince cítit kůže po bylince). Podrobnější informace k používání bylinek najdete zde.

         KOJENÍ

RICINUS COMMUNIS  5 CH cca 80Kč
– dávkování: 5 granulí 2x denně až 5x denně – postupně vysadit po získání kýženého efektu, lze používat opakovaně
– použití: nedostatečná tvorba mléka
– pozor – Ricinus Communic 15Ch nebo 30Ch se používá k zastavení

AGNUS CASTUS  5 CH
– dávkování: 5 granulí 2x denně (pokud v případě nedostatečné tvorby mléka není dostačující efekt, užívat Ricinus communis 5 CH)
– použití: nedostatečná tvorba mléka, reakční depresivní syndrom
– pozor – homeopatikum je pouze na lékařský předpis

LAC CANINUM  9 nebo 15 CH cca 80Kč
– dávkování: 5 granulí 2x denně, střídat s lékem Ricinus communis 15 nebo 30 CH
– použití: zastavení tvorby mléka

Praskliny prsních bradavek

NITRICUM ACIDUM  5 nebo 9 CH
– dávkování: 5 granulí 2x denně
– použití: praskliny s ostrými okraji, snadno krvácející, bodavé bolesti jako od zaraženého trnu
– pozor – homeopatikum je pouze na lékařský předpis

GRAPHITES  9 nebo 15 CH
– dávkování: 5 granulí 2x denně
– použití: mokvající praskliny se žlutým sekretem tvořícím žlutohnědé stroupky
– pozor – homeopatikum je pouze na lékařský předpis

Velké ragády- špatně se hojící, bez sekretu
Arnika montana 9 CH
1.hodina- 5 kuliček po 10 minutách,   2. hodina – 5 kuliček  a pak každé 2 hodiny – 5 kuliček
Phytolacca decandra 9 CH
3x denně 5 kuliček

Zánět prsu – POZOR: Nedojde-li k výraznému zlepšení během 24 hodin, je třeba vyhledat lékaře!

BELLADONNA  5 nebo 9 CH
– dávkování: 5 granulí 4x denně
– použití: akutní zánětlivé zduření prsu; zčervenání, otok, bolest, horkost; pulzující bolesti zhoršené dotekem a
otřesy

APIS MELLIFICA  9 nebo 15 CH
– dávkování:  5 granulí 4x denně
– použití: zánět prsu s bodavými a pálivými bolestmi, zlepšení studenými obklady

BRYONIA  5 nebo 9 CH
– dávkování: 5 granuli 4x denně
– použití: horká, bolestivá a tuhá prsa; bolest zvýrazní i minimální pohyb prsu; zmírnění bolesti jeho stažením

staženo 24.dubna 2013 z http://www.vseprozdravi.cz a http://www.kezdravi.cz a
Více zde: http://www.prima-kojeni.cz/news/homeopatie-v-dobe-kojeni/

Potřebné informace najdete v těchto dvou souborech. Jsou stažené ze stránek velmi šikovné laktační poradkyně – www.kojeni.net

• prikrmy_postup
• prikrmy_tabulky stravy kojence  – kdy jaké potraviny zavádět, jaké množství a složení stravy přes den

Brožurka Jak_se_v_sobě_neztratit o Poruchách příjmu potravy

Nemocné dítě nerozumí tomu, proč je najednou protivné a potřebuje vaši pomoc a pochopení.

Každý rodič se snaží pomoci rychle překonat stonání svého dítěte, i když se tou nemocí myslí jen obyčejná rýma nebo chřipka. Víte ale, jak dítě nemoc prožívá, jaký postoj obvykle k nemoci zaujímá a co mu nejvíce brání v tom, aby se rychle uzdravilo? Nemocné dítě totiž nerozumí tomu, proč je najednou protivné a potřebuje vaši pomoc a pochopení.

Každá nemoc zabraňuje dětem dělat věci, které je baví, a to se může projevovat na jejich náladě a v chování. Začnou být protivné, přecitlivělé nebo ustrašené (často už několik dní před tím, než nemoc propukne). Pro rodiče je důležité tak trochu předpokládat, jak se jejich ratolest bude chovat v období nemoci. To určují vlastnosti, které si s sebou dítě přineslo na svět. Extrovertně zaměřené děti jsou v době nemoci daleko sdílnější, mazlivější a optimističtější, snaží se nějak popsat příznaky nemoci a spolupracovat na uzdravení. Takové chování většinou nepozorujeme u dětí uzavřených, se sklonem k introverzi, které si nejraději se svým odřeným kolínkem zalezou pod stůl nebo do postele, k doktorovi jsou také velmi málo sdílné a nezabírá ani povídání a vyšetřování pomocí loutky.

Naopak děti flegmatického temperamentu se s nástrahami nemoci vyrovnávají daleko lépe – nic je jen tak nerozhází. Pro rodiče je asi nejobtížnější bojovat s angínou nebo se zlomenou nohou dítěte melancholika, které hned propadá smutku a beznaději. Takové dítě potřebuje nejvíce ukázat, že je máte rádi. Je důležité zůstat s ním v době nejhorší bolístky doma, číst pohádky, vyprávět si, plánovat hlouposti, kreslit, dovolit mu dělat věci, které tak trochu jako zdravé nemůže. Důležitější než pevná ruka babičky nebo vychovatelky v době takové spály je určitě maminčina náruč a pohlazení. Děti, které se hned pro všechno rychle rozčílí, rozpálí a kterým maminka s láskou říká, ty můj malý „choleriku“, ty budeš asi takový po tatínkovi, jsou v době nemoci ještě více vznětlivější a hádavější. Pozitivní je u nich ale i jejich stejná rychlost nadchnout se pro uzdravení.

Na čem prožívání závisí

Na čem nejvíce závisí, jak děti nemoc budou prožívat? V první řadě je to druh nemoci. Jinak potrápí běžný zánět nosohltanu, jinak závažná a opakovaná operace kolena. Nejhorší pro dítě je bolest, vysoké teploty, záchvaty, nebo vyšetřující zákroky, které u něj vyvolávají strach. I malé děti o nemoci přemýšlejí a co se jim při tom honí hlavou, určuje jejich věk. Problémy nemoci totiž dítě zpracovává podle vlastního rozumu. Tříleté dítě vidí v nemoci čáry a magie čarodějnice, či trest za to, že zlobilo. Naopak třináctileté dítě je už schopné pochopit příčinu nemoci na základě infekce, jako je třeba chřipka nebo angína, nebo selhání funkce orgánů a nutnost transplantace. Každé dítě, vzhledem k věku a vlastnostem, totiž vnímá nemoc a její důsledky odlišně. Zcela malé děti mohou být vystrašené, protože si nemoc vůbec nedokáží vysvětlit. Předškolní děti mají o nemoci většinou neúplnou a úzkostně podbarvenou představu. Školní děti se s nemocí postupně seznamují ve škole a také prostřednictvím lékaře. Jsou-li o nemoci informovány zkresleně, nebo straší-li je rodiče nemocí, úzkost a strach může vzniknout daleko rychleji. Proto je důležité vědět, co si dítě o své nemoci myslí.

Jak pomoci

Nebojte se i malým předškolním dětem vysvětlit jednoduše příčinu nachlazení či angíny, nestrašte je nemocemi a zásadně nemoc nepoužívejte jako trest (vidíš, jsi nemocný, to máš za to, že jsi mě včera neposlouchal, neuklidil jsi hračky apod.). Prožívání nemoci je velmi rozdílné u každého dítěte a obecně by sice mohlo platit pravidlo čím těžší nemoc, tím hůře se s ní děti vyrovnávají, ale nemůže to platit absolutně. Některé děti si jen trošku odřou koleno a už pláčou a dožadují se jeho zalepení, jiné děti si i při závažnějších zraněních nebo odřeninách jenom krátce popláčou a jsou schopné si dál hrát. Každé dítě je zkrátka jiné i v nemoci. Respektujte to. Svůj význam při uzdravování má předchozí výchova v rodině. Jinak se třeba při pobytu v nemocnici projeví dítě ukázněné, zvyklé na spolupráci, jinak naopak dítě rozmazlené, neukázněné nebo zanedbané. Snažte se tomu přizpůsobit vaše výchovné působení.

Nejvíce omezující pro dítě je chronická nemoc, která představuje různé zákazy: dítě nesmí ven za ostatními, musí pravidelně užívat ošklivé léky, někdy nesmí cvičit nebo jíst sladkosti při dietě a tak dále. Dítě v průběhu takových nutných „zákazů“ prožívá velkou úzkost. Co se stane, když ho nedodrží? Co se stane, když nespolkne svoji tabletu nebo sní zakázané jídlo? Abyste pomohli svému dítěti, snažte se jeho strachu a úzkosti porozumět. Zkuste se zeptat svého nemocného dítěte, jak se cítí, jak vnímá vnější svět a jaké má vlastně pocity ve vlastním těle v době nemoci? Nebojte se a zkuste to!

Náročná situace pro celou rodinu

Nemoc je vlastně náročná životní situace pro celou rodinu a od dětí vyžaduje náročné adaptační mechanismy. Proto můžeme očekávat, že děti, které byly již před onemocněním přecitlivělé a bolestínské, budou mít s příchodem nemoci mnohem větší problémy než děti klidné a vyrovnané.

Reakce na nemoc se mohou rozdělit do dvou skupin. Do první patří běžné reakce, třeba když dítě pláče při bolestivém vyšetření, bojí se zubaře nebo injekce. Druhá skupina jsou neodpovídající maladaptivní reakce, které jsou založené na obraně proti strachu a úzkosti. Takové děti se vyšetření za každou cenu brání, v nejhorším případě dokonce v záchvatu afektu mohou zničit něco v ordinaci, poškrábat sestru nebo se ukrýt v koutě a nedají si namluvit, že za „včeličku“ do zadečku dostanou nové šatičky na panenku nebo autíčko.

Nejnebezpečnější pro dítě i jeho okolí je jeho vlastní popření nemoci. Dítě si nechce přiznat závažnost onemocnění, chce přesvědčit sebe i své okolí, že mu nic není, že je zdravé a hrozí, že přestane dodržovat léčení. Děti školou povinné se bojí, že by je parta nepřijala s takovým handicapem, jako je třeba každodenní aplikace inzulínu při cukrovce. Mohou mít strach, že i v případě banální angíny o něco s partou přijdou, tak se honem snaží jít nemocné ven za kamarády. Mladší dítě se v takovém případě vrací nevědomky do minulosti, kdy bylo ještě zdravé. Například v předškolním věku se začne chovat jako batole, vyžaduje od maminky krmit, chce pít z lahve, ve školním věku se začne v noci nebo přes den pomočovat. Jedná se o takzvanou věkovou regresi do mladšího věku. Vyskytují se ale i případy, kdy dítě na nemoc reaguje tak, jako by samozřejmě patřila do jeho hodnot, a dokáže se s ní vyrovnat. Hodně tomu pomáhají rysy jeho osobnosti, jak bylo uvedeno na začátku a samozřejmě i podpora a porozumění nejbližších v rodině.

Postoj k nemoci

Podle toho, jak dítě nemoc prožívá, si utvoří ke svojí krátké nebo dlouhé chronické nemoci nějaký postoj. Postoj k nemoci ovlivňuje zpětně prožívání nemoci, chování dítěte v nemoci, a tím výrazně určuje i míru dětské ochoty ke spolupráci. Ovlivňuje tak i celkový průběh onemocnění a uzdravování.

Rozlišují se čtyři základní postoje k nemoci. První z nich představuje krajní přijetí nemoci. Takové dítě svou nemoc bez výhrad přijímá, ochotně se vžívá do role nemohoucího, chce, aby maminka pečovala jen a jen o ně. V tomto případě i banální rýma umožňuje dítěti uniknout od řady obtížných požadavků doma nebo ve škole a může mu přinášet řadu příjemných zážitků: rodiče se o ně láskyplně starají, dítě dostane vše, co si přeje, nemusí plnit žádné povinnosti, nemusí pomáhat doma uklízet, protože „je přece nemocné“. Rodiče tím nutí k tomu, aby ho ve škole omlouvali za neprospěch, za pětky z diktátu nebo za to, že se mu zrovna nechtělo dělat kotrmelec. Takové dítě není vůbec ale vůbec motivováno aby se uzdravilo.

Druhým extrémním případem v dětském postoji k nemoci je její krajní odmítnutí. Dítě slovy nebo jednáním popírá, že by bylo nemocné, nedbá na snížené schopnosti a na omezení, které z nemoci vyplývají. Odmítá léčení, nechce dodržovat dietu, nechce užívat léky, nechce chodit na kontroly k lékaři. Chce být zdravé okamžitě a za zdravé se samo také prohlašuje. Často se s tímto extrémním postojem setkáváme u dětí v pubertě, pro které je chronická nemoc nepřijatelná před kamarády, spolužáky, nebo před partou. Motivace k uzdravení dítěte s tímto postojem je velmi silná, ale v podstatě neúčinná a může nemoc jen prodlužovat.

Ambivalentní postoj k nemoci spočívá v tom, že dítě si je na jedné straně vědomo příjemných výhod v době nemoci, na druhé straně odmítá léčení, nechce snášet bolestivé zákroky a omezení, které z nemoci vyplývají. Takový postoj bývá největším a nejobtížnějším problémem pro celou rodinu.

Takzvaný realistický postoj k nemoci je ideální situace, kdy dítě nechce zůstat nemocné a je schopné při léčení spolupracovat. Je ochotné podstoupit vyšetření, protože ví, že mu to pomůže k uzdravení, vydrží i hodně nepříjemné procedury, jenom aby už zase bylo zdravé a mohlo ven, na hory nebo jezdit na kole. Takový postoj k nemoci ovlivňuje kladně i prožívání nemoci, ochotu spolupracovat se zdravotníky, a tím působí na celkový průběh rychlého uzdravování se.

Jak s dětmi mluvit o nemoci

Co můžete pro svoje dítě udělat, když si uvědomíte, že jeho postoj k nemoci bývá nevhodný nebo nepřiměřený? Zkuste s dětmi promluvit! Jak začít?

• Mluvte o prožívání nemoci, o fungování lidského těla, o tom, jak neznalost vztahu zdraví a nemoci může situaci ještě více ztížit.
• Vysvětlete dětem složité reakce na nemoc, které jsou založené na obraně proti úzkosti, pokuste se sami ohodnotit osobnost vašeho dítěte, zejména jeho míru optimismu nebo pesimismu, jako indikátory rychlého vyrovnání se s nemocí.
• Zamyslete se nad vlastním postojem k chorobě, když onemocníte vy, protože nejdůležitější je pro dítě vzor postoje k nemoci tak, jak to vidí v rodině, zejména u matky.
• Promluvte s dítětem o jeho negativních i pozitivních zkušenostech s nemocí. Bylo již někdy vážněji nemocné?
• Bylo vaše dítě v případě akutní nemoci poučeno, ví, jak jeho nemoc vznikla? Promluvte o možné příčině infekce, nedodržování hygieny nebo o dědičném poškození některých funkcí těla.
• Zhodnoťte realisticky úroveň vašeho rodinného zázemí, pomůžete sami dítěti zvládnout nepříjemné pocity v nemoci? Nebude to negativně působit na ostatní členy rodiny?
• Nepokládejte doma za zbytečné povídaní o tom, co je třeba dělat, aby byl člověk zdravý, jako například otužování, zdravá strava, hodně pohybu a podobně.
• Promluvte si o tom všem s dětmi, právě když doma leží s obyčejnou rýmou. Možná tím zabráníte vzniku negativního postoje k jakékoliv malé dětské bolesti.

Nikdy nepoužívejme nemoc jako trest – neříkejme třeba: „Vidíš, to máš za to, že jsi neposlechl.“

Autorka pracuje jako klinická psycholožka ve FN Královské Vinohrady.

3.11.2001 PhDr. Alena Javůrková (Děti a my)

staženo dne 19.2.2007 z  http://www.nase.rodina.cz

Hlavní výchovné zásady pro děti s ADHD:

• Vytvoření klidného, citově teplého rodinného prostředí. Důležité je dát dítěti najevo lásku, aby vědělo, že i přestože někdy hodně zlobí, stále ho máme rádi. Láska a klid v rodině je základem pro další výchovné postupy.

• V rodinném soužití stanovit řád. Dítě by si mělo zvyknout na pravidelný režim dne, mělo by vědět, co se od něj očekává.

• Místo spousty příkazů a zákazů je vhodné nastolit jasná a pochopitelná pravidla, která ve výchově uplatňujeme. Vytvořit řád s pravidly a povinnostmi – klidně formou kartiček s obrázky, na které se můžeme odkazovat, opakovaně s dítětem procházet.

• Slovní příkazy by měly být podávány jasně, stručně, tón by přitom neměl být zbytečně autoritativní. Příkazy je dobré spojit alespoň se stručným odůvodněním. Vhodné je dávat informace po jednom, někdy i dvě informace najednou jsou příliš.

• Soustředění se na kladné stránky osobnosti dítěte. Je důležité objevit oblast, ve které je dítě úspěšné a na tu se zaměřit a umožnit tak dítěti prožít úspěch.

• Důležitým pravidlem je posilovat především žádoucí chování, dítěti věnovat největší pozornost, když se snaží plnit dohodnutá pravidla chování a pokud to situace dovoluje, nežádoucím projevům nevěnovat záměrně pozornost. Dítě by se mělo chválit nejen za dobrý výkon, ale především za dobrou snahu. Naučí se tak zažívat pocit úspěchu, cítit u rodičů porozumění a bezpečí. A povzbudíme je k dalším výkonům. Tresty používáme spíše výjimečně.

• Usměrňování aktivity dítěte. Aktivitu dítěte nesmíme násilně potlačovat, naopak ji nechat vybít či využít nějakým pozitivním způsobem. Při každé vhodné chvíli je nutné dát dítěti možnost volného pohybu.

• Rodič by měl také předvídat, které úkoly jsou pro dítě splnitelné. Prevence rizik – dříve konají než myslí.

• Důslednost ve výchově. S dítětem o vhodnosti chování nediskutujeme, stanovená pravidla je nutné vždy dodržovat. Nutná je také důsledná kontrola, prováděná nenápadným, taktním způsobem.

• Sjednocení výchovy. Důležité je sjednocení výchovného působení v rodině, i ve škole. Pokud je jeden rodič ve výchově důsledný a druhý ne, dítě je zmatené a postupně se naučí využívat slabšího rodiče, případně neposlouchat ani jednoho z nich.

• Kromě těchto doporučení je třeba dítěti zajistit pravidelný denní režim, dostatek spánku, zdravou stravu, pravidelnou školní přípravu v klidném prostředí a účast v zájmové činnosti.

• Potřeba je i vyloučit příliš divoké aktivity zvláště před usínáním (např. akční filmy či počítačové hry).

• Poskytovat správný vzor chování.

Zdroje ( Drtílková 2006; Žáčková a Jucovičová 1997)

Strava kojící ženy by měla být pestrá, vyvážená, bohatá na všechny živiny. V podstatě může těhotná vše. Podstatná je různorodá strava bohatá na bílkoviny, na minerální látky a zároveň podporující kojení. Důležitý je též pitný režim matky, kdy kojící žena by měla vypít o trochu více tekutin za den než žena nekojící.

Co pít/nepít
Názory se různí na využívání balených vod a vody z kohoutku. Pročtěte si leták pitny_rezim vydaný Státním zdravotním ústavem a materiál D-testu Opravdu více, co pijete?
Pro kojící ženy jsou navíc vhodné tyto čaje a nápoje:
• instantní obilná káva – např. Caro
• čaj pro kojící matky
• roiboos
• sporýšový čaj

Bylinky a koření zklidňující a podporující kojení

• kopr
• bazalka
• kerblík
• nať koriandru
• majoránka
• rozmarýn
• meduňka
• sušené lahůdkové droždí
• anýz
• fenykl – semínka
• zázvor
• karadamom
• římský kmín (kumín)
• kurkuma
• paprika sladká
• badyán
• skořice

Strava kojící ženy, matky by měla být různorodá a bohatá. Prvotně není důvod vyhýbat se nějakým potravinám. Důležitá je spíše zdravá míra – je rozdíl sníst hrstku jahod a belík jahod či dát si do čaje citron či sníst kilo pomerančů.
Často na internetu najdete rady, abyste se kojící ženy vyhýbaly alergizujícím potravinám. Pokud však potravina nedělá problém Vám samotné, tak je zbytečné (až kontraproduktivní) se jí kvůli miminku vyhýbat. Spíše se diskutuje o tom, že miminko by se s alergeny mělo setkat co nejdříve, ideálně zprostředkovaně přes mateřské mléko. Než až v pozdějším věku.
Strava matky je málokdy důvodem neklidu a pláče miminek. Není tak jednoduché spojit konkrétní potravinu s chováním miminka. Na vyloučení určité potraviny je třeba pádný důvod – maminka díky tomu přichází o důležité živiny, vitamíny, minerály. Důvodů dětského pláče je více a někdy se nepodaří důvod ani najít.
Z alergií na potraviny se nejčastěji jedná o alergii na kravské mléko (jogurty, mléko, čokoláda,…). Pak je tedy možné zkusit mléčné výrobky na týden vysadit (tak dlouho trvá, než se zbytky mléka z těla vyloučí) a pokud se dítě zklidní, tak zase zkusit jeden „mléčný“ den.